SYNDROM POČŮRANÉHO ZADKU

Není moc tvorů, kteří by po sobě - při normální potřebě, zachovaných funkcích a v důstojných životních podmínkách - dobrovolně močili. Natož koně. V tomto případě kobylky.

Už jen ta příprava.
Nervozita, hledání vhodného místa, rozpoložení a snad i větru.
Soustředění.
Zakročit, rozkročit, podsadit a...stoupnout na ŠPIČKY ZADNÍCH KOPYT.
Aby ani kapka neucmrndla do kožichu, od zadnice až po spěnky. Pokud možno vsákavý a necákací terenní podklad, prosím.

(Pročpak o tom píšu?)
Na téma mě přivedla ponička, která byla neustále počůraná od prdelky po kopyta, část kůže se jí dokonce opruzením svlékla.
Ano, ano, to poníci mívají, říkalo mi více dotázaných přátel.
Tahle ponička neměla delší dobu úplně v pořádku kopýtka a co se týče zadních, ta byla hodně přerostlá i co do délky směrem dopředu. Měla "lyže". Ona si NEMOHLA STOUPNOUT NA ŠPIČKY KOPYT.

Ode dne, kdy se podařilo dostat kopyta do tvaru a "velikosti", jaká má být i směrem dopředu, je ponička čisťounká.
Žádné pomočení, čisto od zadečku až po ty spěnky.

Je s podivem, co všechno můžou mít "na svědomí" kopyta o).
Pokud je vaše kobča (poník i ne-poník) počůrávací, jukněte se jí i na zadní nohy.
Nemusí to nutně znamenat, že je čuňátko, ale že jí to jinak nejde.

farma Zeusov

Broumy 347, Křivoklátsko 604 256 093 farma@zeusov.cz
Vytvořeno službou Webnode